THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hlavním návnadou k tomuto seriálu bylo to, že se oba dva hlavní herci třpytivě zableskli v poslední filmové adaptaci TO od Stephena Kinga. Tou vedlejší vábničkou pak byl příslib rychlého tempa, ve který jsem doufal díky tomu, že každá ze sedmi epizod má stopáž kolem pětadvaceti minut.
Seriál je, stejně jako další hit Netflixu, nazvaný „The End of the F***ing World“, inspirován komiksem od Charlese Forsmana a musím říci, že poté, co jsem se seznámil i s předlohou, mi vrtá v hlavě otázka. Proč se někdo rozhodl udělat seriál právě podle tohoto komiksu? Není ani kultovní, ani dobře hodnocený, ani oblíbený v mainstreamu. Nemá dokonce ani nikterak zázračnou kresbu. Navíc se jím seriál opravdu jen inspiruje v základních liniích. Hlavní děj zakončuje zcela jiným způsobem. Musím tu současně konstatovat ten fakt, že veškeré úpravy scénáře oproti předloze jsou tu ku prospěchu.
Tvorba seriále „I Am Not Okay With This“ je příběhem céčkového polozapomenutého komiksu, ze kterého filmaři udělali celkem obstojný základ pro seriálovou sérii o více dějstvích. Tento fakt má svoji dobrou i špatnou stránku. Dobrou z toho důvodu, že první série je vlastně jen vykreslení kulis, ze kterých může vyrůst (nebo taky ne) něco opravdu zajímavého. Špatnou v tom ohledu, že mě všechny ta nekonečná pokračování začínají pěkně lézt krkem.
Pojďme se ale v krátkosti podívat na to, s čím máme co do činění. Hlavní hrdinka Sydney je sedmnáctiletá středoškolačka, které nedávno zemřel otec. Sama v sobě řeší vyrovnání se s touto událostí, hledá si vztah k matce, ale také vlastní sexualitu. Zaměstnává ji stovka dalších peripetií souvisejících s jejím věkem a také divné věci, které se kolem ní dějí. Tím myslím, že když je Syd pod tlakem, dějí se věci. Jinými slovy, další seriál o teenagerech se speciálními schopnostmi? Vlastně jo. Ale tady vás alespoň i přes pomalý rozjezd čím dál tím více zajímá, co se bude dít dál. Celý seriál vlastně působí jako jakýsi předkrm před hlavním chodem a já jen doufám, že další série toto celkem zajímavé entrée nepošle do kopru.
Superschopnosti hlavní hrdinky tu zatím nejsou tím nejdůležitějším. Prim tu hraje rozehrání příběhu zmatené holky, která v citlivém věku hledá ve svém světě něco, o co by se mohla opřít. Ve všech těch ohledech ji Sophia Lillis hraje přesvědčivě a vy dokážete chápat její motivace i vnitřní démony. Tady je u mě naprostá spokojenost. Sophii se podařilo vytvořit stejně hmatatelnou postavu, jakou byla Beverly Marsh v kingovském TO. Navíc ji skvěle sekunduje další mladý herec Wyatt Oleff.
Vidíte tu jednu fotku, která vám může připomenout kultovní scénu z dalšího Kingova díla, kterým je Carrie a není to náhoda. Tento seriál je do značné míry crossoverem „Carrie“, „The End of the F***ing World“, a několika dalších z poslední doby. Většinu těch ingrediencí, ze kterých se tu vařilo mám rád a tvůrci s nimi umí zacházet. Výsledkem není nic, co by vonělo originalitou a překvapovalo vás dějem. Nicméně jako dobře zahraný úvod k něčemu dalšímu, kde již scénáristi nebudou svázání trochu podivnou předlohou, to funguje velmi dobře.
Kingova Carrie se potkává se současnou produkcí netflixovských seriálů o outsiderských teenagerech. S každým dílem má vzestupnou tendenci.
7 / 10
Tvůrci: Jonathan Entwistle, Christy Hall
Režie: Jonathan Entwistle
Předloha: Charles S. Forsman (komiks)
Scénář: Jonathan Entwistle, Christy Hall, Tripper Clancy
Kamera: Justin Brown
Hudba: Graham Coxon
Hrají: Sophia Lillis, Wyatt Oleff, Kathleen Rose Perkins, Sofia Bryant, Richard Ellis, Gregg Daniel, Aidan Wojtak-Hissong, Patricia Scanlon, Jackson Frazer, Sophia Tatum, Daniel Choi
Střih: Yana Gorskaya, Dane McMaster, Varun Viswanath
Scénografie: Maya Sigel
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.